Úvod
Novinky
Starší novinky
Diskuse
Know-how
Archiv
Jokes
Odkazy
Download
Privat
O mně
O stránkách
FAQ
Pozdravy
Kontakt
PGP Klíč
Hledání
 

1. května 2001

Následující text vězel v poněkud nedokončené podobě v mém počítači již docela dlouho (5 měsíců?), neměl jsem však čas jej "dokončit" a vložit sem na stránky. Takže tak činím až teď. Smysl této sekce "Novinky" tím pádem dostává trochu na frak, ale co se dá dělat. ;-)

Praha - město kultury

Už mnohokrát jsem na těchto stránkách pěl ódy na kulturní život v Praze. Tentokrát začnu podobně - neb mám stále ještě v živé paměti vzpomínky na událost, která se nekoná zrovna často...

Ve středu 14. prosince se konal Vánoční komorní konzert pořádaný kolegiem děkana 2. lékařské fakulty Karlovy univerzity. Nemohli si vybrat lepší místo - velký sál Karolina. Na programu byl Mozart, Šostakovič a Fibich. Kdybych tu tvrdil, že jsem znalec vážné hudby, asi bych lhal. Ale je fakt, že se mi to líbilo - hlavně kvůli celkové atmosféře, dotvářené i místem, na kterém se vše odehrávalo.

V Karolinu jsem byl zatím jen jednou - a to abych složil akademický slib. To bylo někdy před rokem - od té doby jsem se do něj už nedostal. Nevím ani, jestli se do něj někdy zase dostanu - i když při promoci bych teoreticky měl. Ale všichni víme, v jakém vztahu někdy bývá teorie a praxe... :o)

Když jsem stál v Karolinu poprvé, měl jsem hodně zvláštní pocity. Stál jsem na půdě nejstarší univerzity ve střední Evropě, mé alma mater. Přemýšlel jsem o dlouhé řadě významných osobností, která touto institucí prošla, o lidech, kteří stáli u vzniku univerzity, o lidech, kteří pomáhali jejímu rozvoji a také o lidech, které jí pomáhali přežít těžká období, kdy rozvoji vědění nebylo přáno tak jako dnes...

Při přemýšlení o historii jsem si také uvědomoval jednu důležitou věc - právě jsem se stával součástí toho všeho - a měl jsem z toho zvláštní mrazení v zádech... Každý den se člověk nestává součástí něčeho, co má takovou tradici, co sehrálo takovou významnou roli v dějinách Evropy, možná i celého světa...

Podobné pocity jsem měl i tentokrát, když jsem opět stál v tomto sále. Po chvíli jsem se klidně usadil - a zanedlouho spustil děkan svůj úvodní projev. Bylo v něm mnoho zajímavých myšlenek, ale slova ke mně pronikala jakoby z dálky - moji pozornost občas rozptylovalo prostředí sálu - prostě mé oči víc zaměstnávala výzdoba stropu, než samotná osoba pana děkana, na kterou jsem ani neviděl. Pak začala hrát hudba v podání Kociánova smyčcového kvarteta. Hudba byla daleko lepším doprovodem k toulkám mých očí po sále. Na samotné hudebníky jsem ani moc neviděl, seděl jsem příliš vzadu. Ale to mi až tak moc nevadilo, i tak bylo na co koukat. Zaměřil jsem svůj zrak na fresku, na které Karel IV. klečí před svatým Václavem. Prohlížel jsem si gotické výklenky, výzdobu stropu. Starobyle vyhlížející dveře ze sálu. Lavice daleko přede mnou, v kterých usedají ti nejvyšší akademičtí hodnostáři - a opět mně z toho všeho zamrazilo v zádech...

Tentokrát to ale bylo přeci jen trošku jiné. Už jsem si trochu víc připadal součástí toho všeho, ne jen jako někdo, kdo stojí na začátku dlouhé cesty... Přeci jenom už mám nějaký ten zlomek této cesty za sebou...

Taky jsem si nepřipadal tak sám - spoustu lidí kolem už přeci jenom znám. Dnes jsou to spolužáci, kolegové. Před rokem to byla jen skupina lidí, podobně vyděšených (dá-li se to tak říct) a nervózních jako já...

Konzert ve mně zanechal hluboký dojem - a jsem opravdu rád, že jsem se ho zúčastnil, až jsem původně nebyl pevně rozhodnut.

Podobně zajímavé dojmy jsem získával i po skončení samotného konzertu. S pár lidmi jsme se rozhodli, že noc je ještě přeci jenom mladá. Chtěli jsme vyrazit do nějaké čajovny či kavárny. Sice jsme nenašli žádnou otevřenou - ale to ve výsledku vůbec nevadilo. Bloudili jsme chvílemi úzkými uličkami starého města, místy, kde jsem snad ještě nikdy nebyl. Tu a tam jsme potkali nějakého osamoceného člověka, tu a tam někde nějaký žebrák nebo potulý artista (třeba na Karlově mostě :-), ale chvílemi jsme bloudili uličkami úplně sami...

Navzdory faktu, že byla polovina prosince, dokonce i navzdory tomu, že jsme byli v Praze, počasí bylo krásné. Jasná noc, na tuto roční dobu neobvykle teplá. Žádná inverze... Prostě ideální na toční toulky Prahou. Nakonec jsme se vydali přes Karlův most na Malou stranu. Pohled na Hradčany zářící do tmy je úchvatný odkudkoliv, avšak od Vltavy poskytuje nabízí ještě lepší zážitek - odlesky světěl na hladině Vltavy jen dotváří tyto jedinečné scenérie...

Měli jsme i choutky vyrazit na Pražský hrad - ale bohužel, naše malá noční výprava se ještě před tím stačila rozpadnout...

Praha - město zločinu

Dnes opět o mých dobrodružstvích v Praze - ale ne jak jste zvyklí. Tentokrát však žádné ódy - půjde bohužel o popis negativních zkušeností s tímto velkoměstem...

Byl čtvrtek, 14. prosince. Vracel jsem se z tělocviku, který má naše fakulta z jakýchsi zvláštních důvodů (pravděpodobně tajná smlouva s DP :-) na opačném konci Prahy, než je sídlo fakulty - až v Hostivaři. Původně jsem směřoval rovnou na kolej, ale během cesty metrem jsem dostal nápad. Co takhle se stavit na Florenci a s předstihem si ta koupit místenku na autobus na další den? Ušetřil bych si tak cestu na Florenc následující den brzy ráno (že mně tohle nenapadlo už dřív?). Také bych se pak v centru mohl podívat po nějakých těch vánočních dárcích. Obvykle sice kupuji většinu dárků na poslední chvíli, ale říkal jsem si - co kdybych tentokrát udělal výjimku?

Zanedlouho jsem svůj nový plán začal realizovat. Ve stanici metra Muzeum jsem vystoupil, s tím že přestoupím na trasu C a pojedu na Florenc. Jak tak čekám na metro, všimnul jsem si něčeho, co jsem před tím nezaregistroval - v metru mají kino! Tedy - není to kino v pravém slova smyslu - ve skutečnosti jde o nový informační systém (jak jsem se později dozvěděl), představovaný několika projektory, umístěnými ve stanicích. Ty promítají na bílou plochu za kolejemi různé informace - kdy přibližně přijede další metro, informace DP Praha a samozřejmě reklamy (ty hlavně).

Zanedlouho se na plátně objevil velký nápis: "Vlak vjíždí do stanice." "Hmm. Ono je to dynamické...", kvitoval jsem s nadšením. No fajn. Ale vlak ještě do stanice nevjížděl, objevil se až po chvíli na té. Už jsem se těšil, jak se budou reklamy promítat do očí právě vystupujících cestujících, kteří budou mít to štěstí, že vystoupí přímo proti projektoru. Bohužel, i na to DP pamatoval a tak se projektory chvíli před příjezdem vlaku dočasně vypínají.

Nastoupil jsem a za chvíli byl na Florenci. Stoupnu si do fronty na místenku a čekám. Což takhle si už připravit peněženku? Kouknu na tašku - a sakra. Tady něco nehraje. Proč je ta kapsa rozepnutá? Začnu se v tašce přehrabovat ve snaze vyhrabat z ní pěněženku, kterou jsem si do ní výjímečně uložil. Obvykle jí nosím v náprsní kapse, ale tentokrát jsem udělal výjimku. Výjimku, která, jak jsem se za pár okamžiků dozvěděl, se mi stala osudnou. A někomu zřejmě pomohla k "štědřejší" vánoční nadílce.

Znervózněl jsem - a zároveň se snažil zachovat chladnou hlavu. První věc. Bez peněz pro místenku nelez. Pryč z fronty. Není možné, že se ta peněženka v té tašce někam zachrula? Možné to je, i když ta otevřená kapsa se mi nelíbila. Věděl jsem, že jsem jí zapínal... Znova jsem tašku radši zkontroloval - důkladněji už to nešlo - peněženka nikde. Byl jsem naštvaný na všechny kapsáře světa i na svoji naivitu, se kterou jsem pěněženku mimořádně a tak lehkovážně měl v kapse u tašky...

Co dál? Ještě že mám ten mobil, ten by mi mohl hodně pomoct - blokace karet, zavolání domů... I když - co doma? Tam mi prd pomůžou. Honem, přemýšlej - bez peněz v Praze, dá se tak vůbec přežít? Neumřu hlady? Do druhého dne snad ne. Dostanu se aspoň domů? To abych jel stopem... Kolik je hodin - půl páté. Banky mají většinou do pěti. Kousek je přeci pobočka jedné z bank, kde mám účet. Proč volat kvůli blokaci? To by byla z mobilu pěkná pálka. Navíc nevím ani číslo karty, ani číslo účtu... Tak jsem se po menších zmatcích (chtěl jsem ještě před tím najít nejbližší služebnu policie, ale nějak se mi to nepovedlo) zamířil na pobočku IPB na Náměstí republiky. Zde vše proběhlo hladčeji, než jsem očekával. Odcházel jsem o něco klidnější, s pár stovkami z účtu v kapse, se zablokovanou kartou a kopií žádosti o vystavení nové karty. Žádná zbytečná byrokracie, spíš naopak, snažili se mi co nejvíce, jak bylo v dané situaci možné, vyjít vstříc.

V České spořitelně probíhala blokace karty podobně hladce. Otevřeno bylo naštěstí až do šesti, takže jsem vše stihnul. A opět jsem si vzpomněl, že by asi nebylo od věci celou událost nahlásit... Věděl jsem, že je to v podobných případech většinou zbytečné - ale co kdyby? Když už mi někdo ukradnul peněženku, ať na to mám aspoň papír, že. Kdo ví, na co se bude hodit…

Nakonec se mi povedlo najít jednu policejní služebnu skoro přímo na Václavském náměstí. Kupodivu žádná fronta (jako na služebně v Rybné, kterou jsem chtěl zkusit mezi návštěvou IPB a ČS - ale když jsem to tam viděl, radši jsem to vzdal).

Vejdu do dveří, mříže, zvonek, mluvítko. Zazvoním, po chvilce: "Prosím?" "Dobrý večer, chtěl bych podat trestni oznámění na neznámécho pachatele kvůli krádeži..."

Za chvíli už jsem kráčel po schodech do prvního patra, kde se mně velmi rychle ujal jakýsi mladší policista. Z počátku mně sice trochu znervóznil (otázky typu: "A kde k tomu došlo?" "No já si myslím, že na Muzeu..." "Tak Vy si myslíte, jo?" "Jo, jsem o tom hluboce přesvědčen..."). Pak se ale výslech (dá-li se to tak říci) stal přeci jenom poněkud pohodovějším a klidnějším. Že se peněženka asi nenajde, s tím jsem počítal, ale dozvěděl jsem se i jiné věci...

Pro zpestření byl jednu chvíli slyšet z vedlejší místnosti jakýsi hluk - klasický kolorit policejní stanice - jak z amerického filmu. Asi se někdo bránil výslechu… Daleko zajímavější ale bylo, když se ozval hluk pod okny. To jsem se zeptal, co to je... "Ale, asi zase nějaká demonstrace..." Za chvíli bylo i zřetelně slyšet "Ladronka je naše!" a vše bylo rázem jasné.

Po nějaké chvíli byl protokol konečně hotov. Spousta podpisů (tolik toho člověk nepodepisuje snad ani když chce zablokovat platební kartu). Nakonec jsem se rozloučil a popřál příjemnější zbytek služby...

Vydal jsem se pak znovu na Florenc, kde to všechno začalo, koupit si konečně místenku na autobus do Turnova... Po cestě mně pořád ještě pronásledovali černé myšlenky. Každý kdo šel proti mně mohl být potenciální zloděj. Ačkoliv z tašky mi už neměl nikdo co ukradnout, až příliš křečovitě jsem si jí hlídal. Co zloděj - třeba nějakej vrahoun...

Krátce po mém okradění jsem měl náladu, že bych sám vraždil. Přemýšlel jsem i o tom, jaké by bylo takového přistiženého kapsáře svrhnout do kolejiště metra. Místo elektrického křesla. Islámské právo šaríja má také své nesporné klady. S jednou rukou už se krade o něco hůř…

Vím, zní to tvrdě. Ale asi bych nakonec nic takového nedokázal. Ani někoho shodit pod metro, ani mu useknout ruku. Ale holt když je člověk rozlobený, přemýšlí o všem možném... Dostat se z téhle "vraždící nálady" se mi ale ještě ten večer nakonec povedlo - a to asi nejvíce díky tomu, že jsem si večer šel zatancovat. Chtěl jsem to vzdát, myslel jsem si, že na to nemám náladu - ale přišlo mi to nefér kvůli partnerce a vůbec. Nakonec jsem tam šel a nelitoval...

Je to ale stejně škoda. Občas začínám mít pocit, že všichni lidé jsou v jádru dobří - jak krásné by bylo tomu věřit a o kolik krásnější by bylo, kdyby to byla realita - ale bohužel, většinou se pak stane něco, co mně donutí pochybovat...

17. prosince

Slušní lidé města pražského

V pátek dopoledne jsem byl jako obvykle na přednášce. Co ale nebylo tak obvyklé - někdy během přednášky se mi někdo snažil dovolat - samozřejmě při přednáškách se špatně telefonuje, tak jsem byl akorát zvědavý, kdo to byl. Viděl jsem, že to je nějaké pražské číslo, ale nic víc jsem nevěděl. Napadalo mně leccos. Policie - chytili toho lupiče nebo něco zjistili... To ne, to je blbost. Proč zrovna já bych měl takové štěstí? Volá mi lupič. Karty mu jsou k ničemu, chce mi je prodat... No, to asi taky ne... Když se pak naskytla krátká přestávka, zkoušel jsem na číslo zavolat... "Dobrý den, víte, mně někdo z tohoto čísla před chvílí volal a já se snažím zjistit, kdo to byl..." "No tady je telefonní ústředna dětské psychiatrické léčebny..." Nevím, jestli to bylo přesně takhle, ale pamatuji si tu léčebnu. O ničem ale nevěděli, přepojili mně tedy na vrátnici, tam taky nic.

Tak jsem to vzdal. Ale jo, je to divný pocit, když Vám někdo volá z blázince. Já vím, člověk může mít příznivce všude, ale přeci jenom... :o)

Za chvíli jsem ale měl opět příchozí hovor, ze stejného čísla. Tentokrát jsem to mohl vzít. Ozval se mi jakýsi pán, který prý našel, nebo přesněji řečeno jeho syn prý ráno venčil psa v parku za Muzeem a našel, část dokladů z mojí peněženky. Samozřejmě peníze nikde, kreditky nikde, ale aspoň něco... Ještě ten den jsem za ním zašel - pracuje opravdu na v nějakém nemocničním zařízení někde v ulici Ke Karlovu - a doklady vyzvedl. Některé starosti mi to ušetřilo - a také něco peněz za vystavování nových průkazů...

Z rozhovoru s "nálezcem" mně ještě zaujala jedna věc - jak na mně sehnal kontakt. Prý si na internetu našel moje internetové stránky (tedy vlastně právě tyto) a tady našel i moje číslo na mobil...

A nyní tedy speciální poděkování panu Igoru Havlovi. Doufám, že na tyto stránky ještě někdy zavítá. Ještě mezi námi existují slušní lidé. Dokonce i tady v Praze. Díky za ně!

Poděkování si zaslouží i všichni další, kteří se zasloužili o to, že ačkoliv jsem si tehdy pořád říkal "den blbec", přežil jsem to. Skvěle se chovali v IPB i ve Spořitelně, vstřícný byl i policista, který se mnou sepisoval protokol a milá na mně byla i partnerka v tanečních, kterou jsem na sebe (nechtěně) nechal chvíli čekat... Díky všem.

A ten zlotřilec, co je za to všechny ty trable zodpovědný - ten nechť se smaží v pekle (nebo aspoň v Pankrácké věznici :-).

Praha - ve středu dění

Někdy během posledního předvánočního týdne jsem se z novin dozvěděl o začínající krizi v České televizi. Podle toho, co jsem si kde přečetl a co jsem kde slyšel jsem celkem rychle zaujal vlastní stanovisko - s tou volbou nového ředitele (Hodače) to asi nebude úplně košér. Dozvěděl jsem se i o podpisové akci plánované na čtvrteční poledne mimojiné i na Václavské náměstí. Do centra jsem měl tou dobou stejně namířeno, chtěl jsem se totiž podívat na jednu předpremiéru - takže ještě před tím jsem zašel na Václavské náměstí. Čeho jsem nelitoval - že jsem sebou měl fotoaparát. Nějaké fotografie snad někdy naleznete i zde. Po opuštění kina jsem se vydal na Václavské náměstí znovu. Od 16 hodin zde měla probíhat demonstrace.

V poledne se vlastně nic až tak zvláštního nedělo - pár lidí z ČT rozdávalo lidem letáčky a nechalo je podepisovat petici za odstoupení nového generálního ředitele. Také jsem podepsal... Tu a tam hlouček lidí, jinak opravdu nic zvláštního. Občas se objevil někdo známější - Bohumil Klepetko, Daniela Drtinová... Ale vypadalo to, že hlavní "tahouni" jsou Adam Komers a Jan Kraus.

Odpoledne už situace vypadala trochu jinak. Lidí bylo pod sv. Václavem víc - odhaduji že v nejvypjatější moment snad i tisícovka - ale celkově se přišlo lidí podívat daleko víc. Ale přicházeli a zase odcházeli, přeci jenom byla zima...

Já sám jsem se dostal až skoro do centra dění, tak jsem si mohl vše vychutnávat z první ruky. K lidem promlouvali různé známé osobnosti - ať už přímo z České televize, tak i odjinud. Už si ani všechny nepamatuji, ale promlouval zde třeba pan Smoljak, dále pak třeba Fero Fenič. Ke slovu se dostali i politici - Jan Ruml, nebo pan senátor Michael Žantovský... Trošku mně přišlo, že si někdo ohřívá svoji polívčičku na cizím ohništi - ale faktem je, že takovéto osobnosti mohli z počátku pomoci tak potřebné publicitě...

Udělal jsem si pár fotek a tím to pro mně skončilo... Jak se ukázalo, daleko zajímavější byla situace o pár dní později.

Pokračování po 4 měsících…

Tak a zde se pokusím navázat tam, kde jsem v lednu skončil. I když to už se mi asi nepovede - a vlastně se mi do toho až tak moc nechce.

Jak se vyvinula situace kolem České televize už všichni víme. Byl jsem se podívat i na pár dalších demonstracích - jedna z nich na mně udělala velký dojem - tolik lidí se na Václaváku nesešlo ani při prostestní akci "Děkujeme, odejděte!". Když člověk stojí pod svatým Václavem, vidí ty davy lidí táhnoucí se až dolů k můstku a skandující různá hesla, vidí, že český národ si nenechá tak snadno všechno líbit…

Snažil jsem se při těchto událostech pořídit i pár fotografií, ale v té tmě to nějak moc nevycházelo. Navíc myslím, že ve sdělovacích prostředcích se objevilo fotografií až až…

Od začátku roku se toho událo více - koneckonců i samotná oslava Nového roku byla zajímavá. Sice ne tak efektní jako minulý rok (pro představitele Turnova jsou asi 3 nuly na konci letopočtu významnější než přelom tisíciletí; navíc se mi také letos nepovedlo na hřbitově vyfotit žádného ducha - vlastně jsem se na hřbitov ani nedostal, protože tam bylo zamčeno), ale i tak celkem fajn…

Naše fakulta také pořádala další komorní konzert v Karolínu. Na tyhle akce asi budu chodit pravidelně - ta atmosféra vážně stojí za to. :o)

No a to je asi tak vše. Pro dnešek.

MaT